Zámeček, který budoucnost nedokázala smazat

Bauerův zámeček tu stál ještě před vznikem výstaviště a ukrývá interiéry spojené se jménem Adolfa Loose. Je to ta nejlepší časová anomálie na naší trase: zatímco pavilony hlásaly příchod nové doby, tento dům všem připomínal, že pozemek už měl svou historii, využití a tvar. Výstaviště zkrátka nevzniklo na zelené louce. Muselo vyrůst kolem stávajícího panství, stejně jako každý projekt budoucnosti musí vyjednávat se zděděnými strukturami. Někdy je přetváří, jindy využívá a občas se s nimi prostě naučí žít. Absolutní novost vypadá skvěle v manifestech, ale města fungují ve vrstvách. Všimněte si toho propastného rozdílu v měřítku mezi zámečkem a výstavištěm, které ho nakonec obklopilo. Tady se náš stroj času zastavuje: rok 1928 si představoval zítřek, rok 1958 ho ztvárnil znovu a následující desetiletí obě tyto budoucnosti upravila. Brno v roce 1928 neuhodlo, jak bude vypadat rok 2028. Udělalo ale něco mnohem zajímavějšího: postavilo místo, kde se dalo zítřkem procházet, i když u toho bylo nutné opatrně kličkovat kolem včerejška. ⏳